Přijde mi, že když čtu Vesmírné grotesky, obrátí se poměr vědy a fantazie, oproti tomu, na co jsem zvyklí třeba při čtení vědecko-populárních knih. Když nějaký vědec (popularizátor vědy) napíše knihu, pracuje často s velkým množstvím vědeckých poznatků a snaží se použít alespoň malé množství fantastické invence, tak aby se těžko uchopitelné vědecké myšlenky, dostali do obvyklé imaginace většího počtu lidí. A Calvino tento poměr úplně otočí, použije malého množství vědeckých poznatků jako základ (hnací motor) pro vytvoření opravdu velkého množství fantazie. Pouští se tak ve své tvorbě do odvážného experimentu, pojí kosmické s komickým (z originálu Cosmicomich) a čte se to výborně.

Následující, dva po sobě jdoucí, komentáře, popisují zcela rozdílné knihy, ale jedno mají společné - Městskou knihovnu v Praze. Má fascinace touto institucí je známá, a stále se mi potvrzuje nejen její aktuálnost v nabídce nejnovějších titulů, ale i možnost "osahat si důvěrněji" určité tituly, o nichž mám často pocit, že je musím mít doma. Právě v aktuální nabídce naskladněných titulů, v mé oblíbené pondělní "sjetině", mne zaujalo nejen jméno tohoto autora, ale i název titulu. Že se v tom okamžiku jednalo o osudové setkání, se ukázalo hned po splnění rezervace, po průběžném přečtení dalších dvou Calvinových titulů a urychleném nákupu celé edice u Dokořánu, neboť jak se ukázalo, některé svazky tohoto souboru rychle mizí. Opravdu jsem si musel u těchto fantastických povídek dávat pauzy, v nichž jsem hltal Palomara a Cestujícího, protože ta vesmírná nekonečna, časové paradoxy a pokřivené prostory, s nimiž Italo ve svých povídkách s lehkostí žongluje, dávají, středoevropanovy středního věku, pořádně zabrat. Nade všemi texty pak stojí Spirály, ty by zasloužily více pozornosti, obzvláště v dnešní, rozbujelé, době.