Volné pokračování předchozího. Volné, přesto pevně svázané. Rozhodně nedoporučuji číst samostatně. Eisenhorn se pouští do osobního vyšetřování krveprolití na významné vojenské přehlídce. Vrací se známé postavy, příběh se prohlubuje, zamotává. Eisenhorn čelí nejen odporným kacířům, ale tentokrát též nepřátelům uvnitř inkvizice. Pokračuje eroze víry a důvěry ve svatou imperiální instituci. Příběh je o překročení hranic. Inkvizitor je zdánlivě jeden z nejsvobodnějších jedinců univerza, avšak opravdu pouze zdánlivě, protože skrze svobodu rozhodování, skrze absolutní autoritu a absolutní odpovědnost, skrze absolutní volnost je vázán v nejpřísnějších dogmatech imperiální víry. Jedno malé zaváhání, úkrok stranou, jedna radikální myšlenka a hned je na krku Extremis Diabolus. Cesta za hranici je vlastně celkem přímočará a jednoduchá. Příběh je opět živý, svižný, intenzivní. Inkvizitorské detektivní pátrání střídají urputné bitevní scény. Závěr je tentokrát super intenzivní. Málokdy jsem četl nějaké Wh40k knihy víc než jednou. Jsou zábavné, čtivé, fascinující, přesto spíš brakoidní a pulpové. Eisenhorn je výjimka. Při druhém čtení si to užívám snad ještě víc a se zájmem sleduji každý krůček, každý pohyb protagonisty směrem k radikalizaci. Co platí o předchozím díle, platí i zde. V každém případě jde o skvělé pokračování příběhu.

Tak jo, u prvního dílu jsem se hodně rozepsal, tak rovnou navážu - v podstatě je to celé stejné, jako první díl. Prvotní nadšení rychle opadne, opakuje se stejný mustr vyprávění - jede se na nějakou zdánlivě triviální událost, kde se to neurčitě zvrtne. Celé je to vyprávěné tak nějak neosobně, bez většího napětí, a to i přesto, že se v ději zrovna trhají údy, vraždí armády a planety mizí v plamenech... Český překlad to celé zase trochu sráží ještě o level níž a já nejsem schopný rozlišit, co je chybou autorova stylu, a co překladem. Ve výsledku je to zase celé až moc vágní a postrádám v tom nějaký výpravný šmrnc. Po dočtení druhého dílu je mi už jasné, že další velkou slabinou jsou samotné postavy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se skoro všechny z minulého dílu obměnili. Oni prostě dodržují svůj předchozí mustr - tvrďák, mlátička, bedna, a pár "femme fatale". Cokoliv se s postavami děje, mě nechává upřímně naprosto klidným, protože mezi nimi nemám potřebu ani rozlišovat. Všechny jsou na jedno brdo a ničím mě nepřekvapili. Zvláštní, jak Abnett dokáže i po takovém množství až začátečnických chyb vyčarovat vcelku zajímavý příběh... A čas od času, přibližně tak dvakrát až třikrát za knihu, vás uvrtat do židle a nutit číst dál... Samozřejmě většinou na konci knihy, jak jinak. Bohužel číst sérii Eisenhorn je tak trochu jako oddávat se přerušovanému sexu. Je to sice fajn, ale to, proč jste do toho šli, je bohužel v nedohlednu... Mno, tak snad ve třetím díle mě ten inkvizitor už ukojí.