první český překlad Lenzova souboru povídek, haleluja! těšil jsem se jak malej harant na Štědrej den... vzorový postmodernistický relativismus, z kterého severoněmecky mrazí: drsné, překvapivé pointy jsou skryté mezi řádky a v plné síle čekají často až úplně na posledním slovu a pak dolehnou rázně jak pár facek nejen titulní povídka Einstein přeplouvá Labe u Hamburku, ale snad ještě typičtější, řekl bych přímo fowlesovská, je závěrečná Fantazie se třemi paralelními pohledy na jednu situaci, jen na tu by se dala napsat výborná diplomová práce! povídky jsou seřazeny chronologicky a čteny v tomto sledu krásně dokumentují vývoj Lenzova autorského stylu i tematiky/motiviky (viz třeba povídka Případ na hranici) jediné, co mě dost prudilo, je překlad - už před deseti lety jsem se podivoval, že se Zoubková pustila do Kafkova Zámku - vidím, že překládá "věrně originálu" (na to mi dnes stačí DeepL), jenže v beletrii z toho pak lezou nesmysly nebo se ztrácí souvislosti = třeba když překládám Einbildungsvermögen, aby mi tam zůstal ten Bild, jako obrazotvornost, a mohl naznačit spojitost Bild s Wort a tím se dostal k Sinn a Bedeutung, tak pak nemohu celou povídku nazvat Fantazie = beletrii prostě musí překládat člověk s einbildungskraftem a bohatým wortšatcem

Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s @knihkupectvi_luxor za účelem recenze. #spoluprace Po delší době jsem přečetla knihu z edice Knihovna klasiků z Odeonu a rovnou tu nejnovější. Jedná se o sbírku třinácti textů Siegrieda Lenze, který patřil k určujícím postavám německé poválečné literatury. Povídky se odehrávají v letech 1966-1974 a každá je z úplně jiného soudku - pár čeká, až přijdou hosté na večeři, plavba na lodi, do detailu popsaný druhý poločas zápasu A navíc se od sebe liší i po stylistické stránce - celá jedna povídka napsaná jen ve třech odstavcích, pak rozhovor mezi dvěma postavami, věty ukončené třemi tečkami, vyprávění z několika pohledů Příběhy u nás vycházejí poprvé v překladu Jany Zoubkové. Jsou sice krátké (dvacet stran a méně), ale velmi náročné a některé z nich jsem četla i dvakrát. Buď mi jedno čtení nestačilo z nedostatku porozumění, nebo mě natolik zaujal, že jsem si ho chtěla přečíst ještě jednou.