Už dlouho jsem nečetl žádnou poemu – a tahle byla nesmírně působivá až uhrančivá. Vtáhlo mě to a přeneslo do Podskalí, na Vyšehrad, k železničnímu mostu (v současnosti ohroženému barbarským přístupem SŽ, což při četbě ještě prohlubuje vědomí hořké melancholie), tedy do míst, která mám i já nesmírně rád. Byť jsem tam nevyrostl, znám to tam vcelku obstojně, proto jsem si vše konkretizoval vlastně automaticky a ani skrytější narážky mi většinou nezůstaly záhadou. Je nicméně otázka, jak se s touto vrstvou textu vyrovnává čtenář s Podskalím neobeznámený. Celé se to nese na vlně sugestivní nostalgie, vzpomínek, jež se porůznu vracejí a vytanou tu v jednom, tu v jiném kontextu. Někdo se možná zprvu bude v postavách a časových rovinách ztrácet, ale i to má svůj účinek a při pozorné četbě se to postupně projasní. Koneckonců poema je rozprostřena v jakémsi těžko definovatelném bezčasí konce 80. a průběhu 90. let, prolnutém s pohledem z odstupu nějakých pětadvaceti třiceti let, tedy nejspíš víceméně současností. Avšak příliš dobových vodítek v podobě reálií, popkulturních odkazů tam nenajdeme – leda snad v podobě úryvků písňových textů, z nichž ovšem jen některé mají zřetelnější časovou podmíněnost (HNF, Minutemen), jiné jsou méně dobově vázané, univerzálnější (Nick Cave a Hugo Race, Einstürzende Neubauten, Crosby, Still & Nash). Jedinou potíž mám s jazykem, stylem a poetikou Berného poemy. Je totiž jednoznačně silnější ve své epické složce než v lyrickém vidění a matérii. Nemůžu se zbavit dojmu, že slova nebyla volena dostatečně promyšleně, resp. s patřičným básnickým citem. Mnohdy se zdá, jako by Berný napsal prostě vzpomínkovou lyrizovanou prózu, rozsekal to pak do veršů a okořenil určitými poetickými postupy typu proházení kompozice, opakování a navracení či doplnění o jakési písňové pasáže (ty však nemají takovou sílu jako narativní linka, viz i nepovedený závěr poemy). Kupříkladu výše zmíněná repetitivnost je osvědčeným poetickým prostředkem, který mám rád, ale u Berného se v tomto ohledu vytratil cit pro míru, tzn. vlastně vyzrálý cit básnický. Třeba ona titulní fráze „k Helmovskému jezu“ (mimochodem zvolená poněkud nesmyslně, vždyť Helmovský jez je až u Štvanice, s Podskalím nemá nic společného a četl-li jsem dostatečně pozorně, v příbězích tvořících jádro poemy nemá žádné postavení osudového místa) se tam asi měla vracet coby refrén, ale působí to spíš jako umanutost – anebo zoufalá snaha o zvýšení literárního účinku, když zrovna nevím, jak pokračovat. Návrat motivů i celých frází je bezesporu legitimním postupem, ale čtenář by od něj očekával buď to, že díky tomu pokaždé dojde k nasvětlení původního významu, vyznění či znění z trochu jiného, nového úhlu, anebo že bude dosaženo magického účinku, kdy se z jazyka stává hudba, jako v zaříkávadlech, jako když směřuje k transu. Ani jedno se však Bernému tím opakováním docílit nedaří, takže to na čtenáře může působit úmorně (samozřejmě každý má míru trpělivosti jinde). Autor je zkrátka víc prozaik než básník, v lyrické rovině je nanejvýš písničkář (ostatně odpovídá tomu i jeho dosavadní činnost, jak jsem si posléze přečetl na zadní straně obálky). Tím vším ale nechci snižovat působivost celku, jen je zkrátka silnější v příběhu a kompozičním pojetí než ve výrazu a poetice. Ale to nevadí – kdo má rád nostalgii, Podskalí a Prahu, tragiku a určitou syrovou bluesovou (té je tam víc než onoho párkrát deklarovaného punku) zjizvenost, tragiku (post)normalizační prázdnoty, myslím, že bude spokojen, ba nadšen. Tak jako já.