Nešťastně šťastný, toužil být milován, jenže to nevyšlo: – vztah se ženou, protože ona vyžaduje lásku celou, i tělesnou, - vztah s mužem, protože on vyžaduje lásku celou, i tělesnou. Žít s někým bylo zcela mimo jeho schopnosti – a děsilo ho to – přesto po tom toužil. A tak věřil na přátelství – protože to nejtěžší je osamělost. Nejspíš by si rozuměl s Kafkou, podstoupil totiž stejně mučivou cestu. Měl dost nonkonformní vztah – ke všemu – a tak v podstatě předznamenal dnešní stav světa. Svět je totiž v rukou amatérů! Cítil v sobě blízkost pomatenosti – překocený život, i když okolí ji zaměňovalo za výstřední genialitu. Byl to kluk, co nevěděl, co se sebou! A tak se vrh na divadlo – jež mu dalo prostor pro realizaci. Nezařaditelný, s absurdními interpretacemi, představitel šokujícího, zběsilého divadla, jenž dokázal vršit asociace j ednu za druhou – ne symbolické, ale dráždivě konkrétní. „Neměl vědomí zažitých souvislostí. Vytvářel si z jednotlivin souvislosti své. Čímž předběhl svou dobu. Ne. Čímž udivil svou dobu.“ Pro něj bylo divadlo svébytný svět sám o sobě - nově stvořená, rovnocenná realita. Jenže, když se stane jediným smyslem života - promění se v hydru. „Divadlo je hydra.“ … zvlášť … „Když si člověk, neumí ochránit duši, osamělý a ztracený …“ Pana Lébla jsem příliš neznala – pro mě příliš neuchopitelný, nečitelný, nejasný, nepoznatelný - jeho osud jsem tak sledovala jen velmi okrajově a zpovzdálí, k téhle knížce mě tak přilákala jen a jen paní spisovatelka, její tvorbu dobře znám, četla jsem už několik jejich knížek. Radka Denemarková je pro mě spisovatelkou taky těžce uchopitelnou, pochopitelnou (ale u ní mě to naopak láká, pochopit) - i ona se se svou tvorbou dost vymyká – svými hojně užívanými symbolickými formami. Jsem proto přesvědčená, že k sepsání životního příběhu Petra Lébla, je tou pravou a možná jedinou! Právě v jejích knížkách totiž výrazně dominují motivy jako domov, traumata, vina, smrt (najdete je ve všech jejích příbězích) – a téměř na každé stránce Léblova příběhu! „Divadlo mu bylo prostorem k vytěsňování nevyřešených stresů, sem vytěsňoval svoje osobní problémy, lásky a nenávisti … klín vrážel mezi jednotlivé věty, slova. Jako by mezi postavy vstupoval, přebíhal mezi nimi, … rozmlouval jim jejich jednání. Nestrpěl jejich vzájemnou citovou blízkost, okamžitě vkládal a vršil rekvizity, kouzlil se světlem, barvami a nesmyslnými pohybovými akcemi, jen aby rozrušil celek a naboural riskantní kontakt „bližních“ na jevišti; odváděl pozornost …“ V příběhu, který autorka sepsala, je tolik pravdy, kolik se do něj vešlo (většinu jí poskytl sám Petr Lébl), je v něm tolik emocí, co se do něj vešlo (většina na celé jejich škále – protože to RD umí, citlivě, přesně a přesvědčivě popsat emoce), je v něm tolik filozofického nadhledu, co mu svědčí (podtrhuje a vyjasňuje myšlenky – Léblovy, autorčiny i čtenářů), je v něm přesně nadávkováno vše, co se dalo o Petru Léblovi říct. SOUDRUŽKA UČITELKA: "Upozorňuji Vás, že Petr má nevhodné chování. Je drzý! Nekritický ..." ... „Stokrát jsem odcházel a stokrát zůstal …“ „Chceš opravdu skončit? Ptá se počítač. Ano.“ … PETR LÉBL: „Je to ale otřesné – muset žít život, který pomalu ztrácí smysl. Ztrácím ho jako peněženku, jako vodu z dlaní, a čím jsem starší, tím je to horší.“ FRANZ KAFKA: „Někdy se práce uzavírá, jako se zavírá nevyhojená rána.“ CAMILLE PISSARRO: „Kdykoliv se s námahou něco dodělá, zdá se to člověku slabé proti tomu, co měl v úmyslu, věř mi.“ KURT VONNEGUT: „Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná. Za podobných duchovních okolností dal hrabě Tolstoj svobodu svým nevolníkům, Thomas Jefferson svobodu svým otrokům, já hodlám propustit všechny literární postavy, jež mi tak oddaně sloužily za mé spisovatelské kariéry …“ RADKA DENEMARKOVÁ: „Člověk nemůže druhému člověku skutečně rozumět a že nikdo nemůže tomu druhému zařizovat štěstí …“

Obrovský soucit mám s nešťastnou životní konstelací tohoto muže. Příběh se nečte snadno, ale mravenčí a lidsky jistě vyčerpávající úsilí při plnění slibu autorky RAdky si zaslouží úctu. Z textu vystupuje nejen ne zcela šťastné nastavení z dětství, traumata končící totality a neméně obtížné stigma slávy, ale i svým způsobem Léblova 'genialita' i postupně skoro bezbřehá frackovitost. Nebo lépe umanutost nemoci? To už se nikdo nedozvíme. Znám nepatrně osobně a trochu zblízka Ivana Vyskočila (má mojí velkou úctu) a všechna slova z deníků Petra Lébla jsou až dojemně přesná ve vykreslení jeho studentského "guru". Pravdou taky je, že divadelní představení divadla Na Zábradlí nejsou mojí kávou ani jsem žádné Léblovo neviděla - přesto jsou tak trochu výzvou a navíc bez divadla nedokážu žít stejně jako bez knih. "Divadla, jejich divadelnost a diváci. V kulturních kontextech. Existence osady na území Starého a Nového Města i Malé Strany, do níž náleží budova dnešního divadla, je doložena od dvanáctého století. Prestižní prostor v Praze - jednom z nejvýstavnějších měst střední Evropy dvanáctého a třináctého století....." Tato kniha je úctou člověka k člověku a pokornou službou kouzelnému světu divadla. A nezastírá ani odvrácenou tvář. Je osobní a osobitá a to je její velká přednost. Taky je to slušná kláda, co obsahuje až vyčerpávající množství souvisejících informací a jistě zatím poputuje do mých nedočtených :o) "Uprostřed osady byl vystavěn kolem roku 1120 kostel sv. Jana. Ten tu stával do roku 1896, kdy byl rozbořen. Někdejší kostel připomíná už jen kamenná deska s reliéfem Krista na oslátku. Budoucí divadlo se tak zbavilo konkurenční dominanty a bylo vtaženo do závěrečných, téměř postmoderních hrátek. Než byl kovový odlitek reliéfu s religiózním námětem zasazen do zdi nádvoří, byl RAně středověký Kristus na oslátku po přestavbě použit v domě coby podklad kulečníku. Jako by to vymyslel Lébl. Rozbíjet modly. Nepoklonkovat. Rouhat se. S kamennou tváří. V sousedství kláštera svaté Anny." 5/3